Holiday Info

Cesta začíná jednoho krásného srpnového pondělí na zastávce Lúčky v Demänovské Dolině. Cíl mám jasný: Trangoška. A časový limit také: zvládnout trasu do pěti hodin.

Pár minut po sedmé ráno mě místní autobus z Liptovského Mikuláše přiváží na plánovaný start. Odtud se vydávám přes Širokou dolinu, kterou už znám, i když z opačného směru, z Čertovice.

Na začátku procházím po asfaltce kolem sedačkové lanovky Lúčky a pokračuji k rozcestí. Šipky tu vedou buď do sedla Javorie přes železnou lávku nad dravou bystřinou, nebo do Široké doliny.

Úvod vypadá slibně. Časově všechno vychází, dolinou proudí teplý vzduch a slunce příjemně svítí. Ideální začátek túry.

Když oranžová šipka není pro těžké stroje

První menší problém přichází u odbočky označené oranžovou šipkou nastříkanou na kameni. Samozřejmě si nejdřív myslím, že jde o značení pro místní těžkou techniku, která se tu pohybuje kvůli kalamitnímu nebo vytěženému dřevu.

Pokračuji tedy po trase, která se mi zdá pravděpodobnější: štěrkovou cestou vzhůru přes druhou dřevěnou lávku. V duchu si říkám: snad ji tam nestavěli jen kvůli těžbě.

Naštěstí mi omyl dochází asi po deseti minutách. Nepamatuji si totiž, že bych při předchozí cestě shora měla vrch Siná po levé ruce. Reflexní oranžová šipka na kameni byla přece jen určena turistům.

Mobilní aplikace, kterou během své třídenní túry potřebuji poprvé, samozřejmě selhává. Právě tuto cestu v ní nemám. Papírová mapa opět vítězí. Na techniku se v horách není radno spoléhat úplně bezvýhradně.

Po chvíli je všechno zase v pořádku a já vesele stoupám dál.

Přes Širokou dolinu

Přicházím k rozcestí, kde směrovník nabízí také možnost pokračovat po červené značce přes Peknou vyhlídku na Lukovou a Tri vody. Tato možnost by připadala v úvahu, kdybych si chtěla výlet prodloužit přibližně na osm hodin.

Nenechám se zlákat a pokračuji vzhůru lesní cestou mezi mohutnými smrky.

Les se postupně otevírá a stezka přechází do nádherné doliny. Zleva ji lemuje Tanečnica, zprava masiv Chopku a pod nohama přibývají velké kameny, které vytvářejí přirozenou horskou stezku.

Všude je klid a ticho. Jednoduše pohádka.

Asi po hodině a čtvrt se dostávám do nejvyšší části trasy. Tempo mám přiměřené: místy rychlejší chůze, místy krátký běh a samozřejmě zastávky na fotografování.

Kamzíci v ranním slunci

Nahoře mě čeká příjemné překvapení. Stádo kamzíků si stejně jako já užívá ranní slunce a zřejmě i snídani.

Mezitím zesílí vítr, což v této části Nízkých Tater není nic neobvyklého. Jinak je ale počasí mimořádně příznivé. Viditelnost je výborná a celý den působí, jako by mi hory tentokrát vyšly vstříc.

V Krúpově sedle odbočuji na Ďumbier.

Výstup původně nebyl v plánu, ale protože chci stihnout autobus, přepínám do rychlého režimu. Na Ďumbier doslova vyběhnu. Za sedmnáct minut stojím nahoře a rychle si vychutnávám pohled na celý tatranský masiv.

Vzduch je tak čistý, že je vidět i Veľký Choč a v pozadí Kubínska hoľa. Na vrcholu jsou jen tři turisté, takže místo davů si užívám téměř prázdný Ďumbier. Společnost mi dělá ještě jeden kamzík, který si mě flegmaticky prohlíží (foto ve fotogalerii).

Z Ďumbieru na Štefáničku

Cesta z Ďumbieru k Chatě M. R. Štefánika mi trvá přibližně hodinu a čtvrt. Teprve tady si konečně dávám krátkou, asi desetiminutovou přestávku. Rychle se zakousnu do rohlíku a přitom si užívám výhledy.

Před strmým sestupem na Trangošku se ještě zastavuji u památníku Zola Palugyaya. Z pamětní desky se dozvídám, že tento významný slovenský malíř zde tragicky zahynul. Místo působí tiše a důstojně, ačkoli samotná chata je pravým opakem.

U Chaty M. R. Štefánika panuje čilý ruch. Turistů je hodně a klidná túra se rázem mění v menší Václavské náměstí.

Sestup na Trangošku

Cestou dolů pozoruji turisty, kteří nesou na chatu polena. Za jedno poleno patří čaj zdarma, a musím uznat, že kdybych šla opačným směrem, vzala bych rovnou dvě.

Méně příjemný pohled nabízejí sběračky lesních plodů, které v národním parku pilně vyčesávají borůvky. Působí to spíš jako příprava na prodej u silnice než jako pár bobulí do dlaně. V takovém prostředí to zamrzí.

Na zastávku pod Srdiečkem přicházím s dvacetiminutovou rezervou. Časový plán tedy vyšel.

Cesta autobusem do Banské Bystrice trvá přibližně dvě hodiny. V autobuse je horko a lidí je dost, takže nejde právě o nejpohodlnější přesun. Na druhou stranu spoje jezdí přesně, navazují na sebe a člověk je nakonec rád, že takovou možnost návratu vůbec má k dispozici.

Výlet přes Širokou dolinu na Ďumbier a dál na Trangošku byl plný krásných výhledů a z obyčejného dne udělal docela výjimečný.